Jeho podkapitán, kapitola 3

16. června 2015 v 14:11 | Aware |  Yaoi FF


Pairing: Byakuya Kuchiki x Renji Abarai
Anime: Bleach
Těšit se můžete na: shounen ai
Anotace: Tak, po dlouhé odmlce tady máme předposlední dílek ;). Z Holandska jsem se vrátila živá a zdravá, ale k psaní jsem se nemohla dokopat. Momentálně už mám hotovou i čtyřku, jenom si ji přetáhnu do compu a opravím, a hodím vám ji sem taky. Tahle kapitola je poměrně dlouhá, a taky trochu odfláknutá, ale snaha byla. Doufám že se vám bude líbit ;))




Pár týdnů po předchozích událostech stál Renji před bránou Senkaimon. Obličej měl strhaný. Za poslední dny toho moc nenaspal, kvůli depresi, která se ho zmocňovala. Tak nějak se stále nedokázal smířit se svým odchodem. Vyprovodit ho šla Rukia. S kapitánem se od oznámení odchodu vůbec neviděl, rozloučit se s ním přirozeně také nepřišel. Veškeré informace ohledně výpravy mu Byakuya posílal pomocí pekelných motýlů nebo jiných poslů, nic mu však nevyřídil osobně. To Renjiho jen utvrzovalo v domněnkách, že ho kapitán nechce ani vidět. Což mu s depresí zrovna nepomáhalo...
Spěšně se rozloučil s Rukiou, načež chvátal k Senkaimonu. Času přece jen nebylo nazbyt.
Když se brána do lidského světa speciálně pro něj otevřela, vběhl do temné, dlouhé chodby. Naposledy se otočil ke světlu, které za ním zářilo, načež už bezpodmínečně utíkal. Samozřejmě totiž procházel jako na potvoru v den, kdy se Senkaimon čistil.
Bez úhony, jen trochu zadýchaný, vyběhl kuželem světla, a dopadl na tvrdý povrch chodníku před krámkem Urahary Kisukeho.

Kloboučník stál spolu s dalším osazenstvem krámu trochu bokem. Nejspíš už dopředu počítali s faktem, že Renji nevstoupí do lidského světa zrovna elegantně.

"Zdravím, příživníku!" bojovně vyběhl Jinta. Ururu se stydlivě poklonila, ve tváři rudá jako ředkev. Kisuke se jen usmál a postrčil si klobouk víc do obličeje.

"Myslím, že budeš potřebovat umělé tělo. Neradi bychom totiž byli za blázny trpící samomluvou, co?" Oslovil ho majitel. Od jeho tří společníků se dočkal jen tichého přikývnutí. Drobná dívka beze slova vyšla směrem ke dveřím. Rukou Renjimu naznačila, že ji má následovat, on jen pokrčil rameny a vydal se za ní. Na stydlivou Ururu si už zvykl, stejně jako na drzého Jintu, a tak ho jejich chování nijak nepřekvapovalo.

Vstoupil do temné chodby obchodu. Viděl, že se téměř nic nezměnilo. Vevnitř panoval úplně totožný chaos, jako když zde byl ubytovaný naposledy. Málem se přerazil o krabici pohřbenou v prachu, která se mu válela v cestě, naštěstí vyšel jen se skopnutým palcem. Ururu beze slova odhrnula závěs skladu.

"Pojďte za mnou, Pane příživníku…" Shinigami vlezl za závěs, a dívenka vzala tělo vypadající jako panenka. Bez obličeje, a ruce a nohy pospojované masivními šrouby. I když věděl, že se tělo přizpůsobí tomu jeho, děsilo ho to. Přišlo mu nechutné, že musí trávit pobyt ve světě lidí v téhle loutce…

Jakmile se zase dostal ze tmy na prosvětlený dvorek, Urahara na něj bez váhání vybafnul: "Tak Renji, budu rád, když se převtělíš teď hned. Myslím, že pak bys mohl jít za Kurosakim, trochu se s ním poradit o situaci."
V ten moment Renji strnul. Pokusil se vypadat jen trochu naštvaně a otráveně, nikoliv však tak zděšeně, jak by se rád podle pravdy tvářil.

"Za tím tak určitě…" zaprotestoval, naneštěstí příliš nahlas, a tak byl nemilosrdně přetáhnut po hlavě holí.

Neochotně se tedy začal soukat do lidského těla. Jako by snad bohatě nestačilo, že se bude týdny zbytečně potloukat po Karakuře. Ještě navíc bude mít nepohodlné, umělé tělo, ve kterém má problémy s pohybem. Měl pocit, jakoby jeho výprava začala svádět ke katastrofě ještě před pořádným začátkem. A aby toho nebylo málo, zlomyslný hlas v jeho hlavě stále šeptal o Ichigovi.

Nacpán do umělého těla se marně pokoušel o trochu rovnoměrného pohybu.
"Bude ti chvíli trvat, než si zvykneš."
"Já vím. Před půl rokem jsem v něm byl pečenej vařenej."
"Dobře. Zkus se teď tedy pomalu projít ke Kurosakimu, ať si tu chůzi aspoň v rámci možností procvičíš."
Aby si ušetřil další modřiny a boule, radši se bez odmlouvání sesbíral a vyšel úzkými uličkami k důvěrně známému domu. Ještě než se k němu dostal, myšlenkami se vydal zpět do minulosti. Vzpomínal na čas, kdy byl ve světě naposled lidí.

Ichigo Kurosaki… povzdechl si.

"Chlapče, udělal jsem tehdy takovou chybu… Je mi líto, pokud jsi v tom to léto viděl víc než románek. Užili jsme si to - a ano, bylo to krásné. Ale mohlo ti snad být jasné, že náš vztah by zkrátka a dobře nemohl fungovat. Odešel spolu s prázdninami. Navíc… Teď už miluju někoho jiného."

Renji chtěl k Ichigovi přijít, a říct mu přesně tohle. Nedokázal to. Rozhodl se prostě mlčet. Možná se ani on nijak k minulému létu nevyjádří. Třeba si dávno našel někoho jiného. Přece by na něj ty měsíce nečekal…
Vstup do domu, ke kterému se mu nakonec podařilo dostat, měl dopředu nacvičený. Zrzkův otec i sestry byli doma, a nebyli zvědaví na individua, která se jim motají po domě. Proto se všichni návštěvníci Ichiga, kteří nebyli z lidského světa, popřípadě nějací jiní podezřele vypadající, naučili lézt oknem. Nebylo tak těžké se k oknu dostat, protože zeď lemoval stromek s hustými větvemi. Tím pádem se i dočasně indisponovaný shinigami v umělém těle dokázal vyškrábat nahoru. Posadil se na okap a silně zaklepal na sklo. Viděl Ichiga, jak sedí za stolem. Po uslyšení pronikavého zvuku sebou zrzek polekaně škubl, pak se však spokojeně podíval na zuby nehty držícího Renjiho. Chvíli jen tak seděl, koukal na komicky vypadajícího muže.

"Tak otevři mi proboha!" projevil svou hořlavou povahu.
"Hlavně neřvi prosimtě." Zrzek vstal, a vyšel k oknu.
"To ti to trvalo." zahuhlal.
"Takhle se vítá starý přítel po více než šesti měsících?" Rozesmál se, když Renji konečně z parapetu vpadl do pokoje a natáhl se jak dlouhý tak široký na postel.
"A jak se ti dařilo?"
"Málem jsem byl sesazen z postu podkapitána, takže můžeš hádat." Zamračil se.
"Každopádně jenom málem, ne?" Starostlivě se optal.
"Nějak jsem to uhrál a vyhrabal se z největších sraček. Tehdy jsem se cítil opravdu na nic, naučil jsem se však přijmout realitu. A teď už jsem vcelku v pořádku."
"Taky jsem se cítil dost špatně… Když jsi tehdy na podzim odešel..."
Ichigo si sedl naproti němu, a přitáhl si jeho obličej blíž k tomu svému. Renji se pokusil o něco oddálit. Bude mu to nejspíš muset říct.
Ichigo se jemně otřel o rudovláskovi rty. Než je stihl propojit do polibku, Renji sebou prudce trhl a vysmekl se z jeho objetí.

"Co je?!" Rozhořčeně na něj houkl Ichigo.

"Víš, tohle já nechci. Bylo ti fajn - ale považuji to za ryze prázdninovou záležitost. Nemohlo to pokračovat, a já chci, aby sis uvědomil, že je na čase se přes to přenést."

Renji polkl. Bylo mu líto, že to musel zrzkovi tak vmést do obličeje. Čekal na jakýkoliv náznak emocí.

"Ty už… Někoho máš?" Zbledl.

"Nemám." povzdechl si shinigami.

"O co teda jde?"

"Nemyslím si, že by tohle… bylo správné."

"Poslyš Renji," vzal jeho obličej do dlaní a propaloval ho pohledem. "Nikdo tu po tobě nechce dlouhodobý vztah, nebo snad lásku. Ale co ti přijde špatné na krátkém románku - když stejně nikoho nemáš?"
"Prostě nechci, sakra!" rozzlobil se. Ichigo však byl neoblomný, jeho názor ho nezajímal. Oslabený shinigami, který se nebyl schopný pořádně bránit, skončil klečící na kolenou, Ichigo za ním.
"Nech mě! " pokusil se ho skopnout
"Ale noták…" zavrněl mu do ouška Ichigo, načež ho jemně skousl. Rukou bleskově hmátl po jeho volných kalhotách. Jedním zkušeným pohybem je stáhl. Renji zoufale zakňučel, když se rukou dobyl do jeho trenek a stisknul mu erekci. Prsty přebíhal po celé jeho délce. Rudovlasý zatínal nehty do matrace. Nesmí se mi postavit. Prostě nesmí… pomyslel si. Nebyl nijak vzrušený, spíš se snažil zrzečka zbavit. Ten se však držel jako klíště, odmítal ho pustit, a zároveň rychle kmital rukou po jeho přirození.

"Nech mě, Ichigo, prosím…" zahuhlal, zatímco se mu po tváři koulely slané, horké slzy.

"Vidím, že se ti to líbí…" vrněl na něj. Ale nelíbilo. Jeho tělo sice hovořilo o opaku, ve skutečnosti však žádné vzrušení nepociťoval. Bylo mu to nepříjemné. I přes to však po pár minutách vyvrcholil. Ichigo se spokojeně usmál, ačkoliv z něj nevyloudil jediný sten. shinigami jen tiše trpěl až do svého vrcholu.

Jakmile ho Ichigo pustil, setrval pár vteřin ve stejné poloze bez hnutí, a beze slova. Poté ale vystřelil jako raketa, nahromaděné zoufalství se změnilo na vztek. Jednou rukou rychle natáhl kalhoty, druhou vrazil Ichigovi pěstí tak silně, že se mu hlava otočila o 90 stupňů. Otřel si slzy, postavil se na parapet, a vrhl se nohama napřed dolů z druhého patra.

Dopad to byl vcelku tvrdý. Tráva sice trochu zbrzdila jeho pád, nikoliv však úplně. I tak ale na nic nečekal. Postavil se a vyběhl ze zahrady. Zrzek, který se vyklonil z okna, stihl už jen zakřičet: "Počkej Renji, neutíkej!"

Jenže to už Renji zabíhal za roh. Chtěl jen utéct. Daleko. Pryč. Pryč od něj. V životě neběhal v umělém těle tak rychle. Pohánělo ho zoufalství. Přes slzy ani nevěděl, kam míří. Z obytné části města se dostal do chudší, špinavé čtvrti. Karakuru moc dobře neznal, a už si nepamatoval, jestli tady někdy předtím byl. Zaběhl do nějaké tmavé uličky, vedoucí podél oprýskaného, šedého domu. Připadal si jako polomrtvý. Nevěděl, kolik kilometrů naběhal sprintem. V uličce se vyčerpaně svalil na zem. Plíce mu pukaly a srdce bušilo takovým tempem, jakoby snad chtělo z hrudi vyskočit. Sípavě oddechoval, schoulen v klubíčku. Vzlyky se mísily s kašlem. Bolelo ho celé tělo.

"Proč…?" zakňučel a otíral si slzy, které však dál samovolně tekly po tvářích dolů. Jako hromádka neštěstí se krčil v odpadcích. V hlavě mu šrotovaly myšlenky, jako že se už nikdy nedokáže podívat Byakuyovi do očí. I když o něj Byakuya nestál, a i když mezi nimi nikdy nic nebylo. Pořád cítil Ichigovu ruku, jak se dotýká jeho penisu. Minulý rok mu ten samý dotek způsoboval vzrušení. Teď kvůli němu cítil jen neutuchající bolest.

Potřeboval se toho pocitu zbavit. Zoufale moc to potřeboval. Chtělo se mu umřít. Nenáviděl sebe a nenáviděl Ichiga momentálně víc než cokoliv. Ale deprese zcela ovládala vztek, který se jen na chvíli dokázal dostat do popředí. Proto za Ichigem nešel. Neměl sílu se zvednout. Dokonce ani nedokázal pohnout rukou.

Mozek měl zatemněný natolik, že ani nevnímal hlasitý řev v dáli. Padl na něj stín, a udělal tak tmavou uličku ještě tmavší.

Menos Grande, zastupitel jedné z vyšších tříd Hollowů, byl přitahován vysokou duševní energií muže, ležícího na špinavém betonu. Valil se k němu městem, i přes svou mohutnost nikým nezpozorován.

Renji ho matně vycítil. Věděl, že se něco blíží, ale nebyl schopen reakce. Normálně by se už dávno převtělil do své duševní formy a tasil své zanpakuto. Teď však jen bezmocně ležel.

Cítil, že ho něco zvedlo do vzduchu. Otevřel zarudlé oči a pohlédl na bílou tvář Menose, která na něj zírala prázdnýma, černýma očima. Myslel si, že ho rovnou sežere. Byl tak apatický, že mu to snad bylo i jedno. Menos ho však kupodivu pustil. A to doslova. Renji letěl z deseti metrů, z výšky ve které ho Menos držel. Po dopadu na tvrdý chodník ucítil zakřupání následované pronikavou bolestí po celém těle, zvláště v oblasti hlavy. Dostal ze sebe slabé vřísknutí. Pád mu vyrazil dech, a tak nemohl nabrat do plic vzduch. Cítil taky, že jeho hlava je položená v nějaké tekutině. Chtěl natáhnout ruku, aby zjistil, co to je ta ho však odmítla poslouchat. Jako by ho snad dopad probral, začal se trochu starat o své okolí. Menos byl stále nebezpečně blízko. Snažil se alespoň odplazit kousek od něj, pokusy však byly marné. Hlava se mu točila čím dál tím víc. Naposledy zoufale zkusil utéct, načež se mu zatmělo před očima a on dočista přestal vnímat. Poslední co viděl, než upadl do bezvědomí, byl Menos, který se stále víc a víc přibližoval…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

DESIGN BY ADÍS

~ myworldsfan.blog.cz