Better than you

24. října 2015 v 20:40 | Aware |  Yaoi FF



Pairing: Oikawa Tooru x Kageyama Tobio
Anime: Haikyuu
Těšit se můžete na: yaoi, rape, depky etc.
Anotace: Povídka psána na přání pro Sumiyu :). Docela jsem si její psaní užila a bavilo mě to, jen mi to zabralo trochu více času než jsem původně očekávala (délka povídky tomu odpovídá). Jinak zjistila jsem, že mě baví psát pro někoho, pokud si teda nevymyslí nějaký šílený, komplikovaný děj, na který mé skilly nestačí... Povídka má asi 3200 slov, tak doufám, že někdo bude ochoten ji číst. Snad se bude líbit, hlavně teda slečně, která si ji objednala, a ještě jednou se omlouvám, že mi to zabralo skoro měsíc... *no jo, moje rychlost v psaní... xD*.




Poslední přihrávka. Poslední výskok. Poslední smeč. Poslední bod.
Stadion propuká v hurónský jásot - třetí předkolo Inter-High skončilo vítězstvím ve prospěch Karasuno.
Hráči Seijoh si ani nestačili uvědomit, co kdy o jejich osudu bylo rozhodnuto - jedna chyba, a už bylo jasné, že tady končí… Všechny Oikawovy fanynky během vteřiny propuknou v pláč - a celý tým Seijou v zasmušilost. Naopak jejich protivníci si šťastně plácají, a chválí Kageyamu, který svým podáním vše ukončil.
"Pěkné podání, Kageyama-kun," nezapomene ho ocenit Ukai, a pak dále hodnotí výkon ostatních hráčů.
Na druhé straně hřiště se nic takového neděje. Všichni zamračeně sledují protější tým. Doslova vražedně však pozoruje Oikawa svého mladšího spolužáka, kterého nejenom nedokázal porazit, navíc tak promarnil možnost si zahrát se Shiratorizawou, která by na něj čekala hned v příštím zápase...
Seijou poraženě odchází z tělocvičny, Oikawa je následován davem fanynek, které se mu svým štěbetáním snaží zvednout náladu. Hala se pomalu vyprazdňuje. Hinata, stále plný energie a nesmírně veselý, kývne na černovlasého nahrávače, aby odešel do šaten spolu s ním. Ten ho však jen odbude mávnutím ruky a zůstává v téměř prázdné tělocvičně. Když po pár minutách nezůstane v hale ani živáčka, Kageyama se zhluboka nadechne, a lehne si na tvrdou, naleštěnou podlahu. Sám pro sebe si řekne: "Dobré podání!" a pak už jen odpočívá, zatímco mu v hlavě přeskakují myšlenky…
Nebyl to vůbec snadný zápas, to ani trochu. Stačila by jediná další chyba, zablokování, nebo cokoliv jiného, a dnes by poraženě odcházela Karasuno. Naštěstí se tak nestalo, a právě proto je zítra čeká ještě těžší zápas proti Shiratorizawě.
Z úvah ho vytrhnou tiché kroky, rozléhající se tělocvičnou. Během vteřiny vyskočí zpět na nohy, a pohlédne na zdroj nenápadného zvuku. Naproti němu nestojí nikdo jiný, než Oikawa Tooru.
"To bylo velice dobré podání…" prohlásí nahrávač Seijou se sarkastickým úsměvem na tváři. Tvrdý pohled je mu Kageyamou opětován bez jakéhokoliv zaváhání. Znechuceně si hnědovláska přeměří, a nevzrušeným tónem mu odpoví: "Děkuji."
"Víš… možná bys mě mohl naučit par triků, co?"
"Myslím, že budu muset odmítnout." chladně na něj pohlédne.
"Myslíš, že budeš muset?" uchechtne se, stále s tím ironickým úšklebkem.
"A nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě před rokem prosil, abych ho naučil podávat? Tehdy jsem tě odmítl, ale i tak ses zlepšil, geniální dítě..."
Stál už sotva půl metru od něho, díval se mu přímo, bez jediného mrknutí do očí, a vytvářel tak na Kageyamu velice nepříjemný tlak.
Když černovlasý neodpovídal, znovu se odporně zasmál, a tvář se mu zkřivila
"Dneska jsi mě porazil. Ale nemysli si, že jsi silnější než já. Já jsem nejlepší nahrávač prefektury, a kdo jsi ty? Nejsi nic. Nejsi ani geniální dítě. To, že jste dnes vyhráli byla jen blbá shoda náhod - a pokud už někomu by měl váš tým někomu děkovat, tak tomu zrzavému skrčkovi, a ne tobě!"
Kageyamova ruka se vymrštila do vzduchu, druhý ji však stihl zachytit dříve, než se stihla dotknout jeho tváře.
"Chtěl jsi mě uhodit?! Myslíš, že by ti to snad prošlo?!" zařval Oikawa, až v Kageyamovi zatrnulo. Uvědomil si, že se situace nevyvíjí moc dobře pro něj, a tak se pokusil vycouvat.
"Hele, nech toho… Budu už muset jít."
"Spěcháš snad někam?" Řekl na to Oikawa, už trochu míň naštvaně, stejně však s lehkým náznakem podrážděnosti. Bylo na něm vidět, že se musí ovládat, aby se znovu nerozkřičel.
"Docela ano, přeci jen mám zítra další zápas, a jen za dnešek jsem odehrál dva. Jsem unavený."
"Tak ty jsi unavený…" prohlásil ledově. "Dobrá tedy, nebudu tě déle zdržovat. Doprovodím tě k šatnám a půjdu si po svých."
"Myslím, že to zvládnu sám." namítl.
"I přes to bych tě rád doprovodil."
"Ne-"
"Doprovodím tě."
Kageyama si povzdechl. Došlo mu, že se z toho asi už nevykroutí. Přestal se vzpouzet, a rychlým tempem odcházel z tělocvičny - s Oikawou v patách.
Procházeli mlčky ztichlé chodby budovy, ve kterých ještě před hodinou bylo tak živo...
Konečně v tom spletitém bludišti narazili na šatnu, kterou pro dnešek přidělili Karasuno. Za celou cestu nepadlo jediné slovo, černovlásek šel jako první, v těsném závěsu za ním Oikawa, jenž ho vzadu probodával pohledem plným různých emocí. Kageyama ten štiplavý pohled cítil, nicméně se neotočil. A možná udělal dobře. Možná, že by se toho nespoutaného výrazu plného zloby, frustrace, pomstychtivosti a… chtíče… upřímně lekl. Nahrávač Seijou vzal za kliku a dveře se kupodivu otevřely.
"Nikdo nás tady nezamkl!" prolomil ticho a nechal Kageyamu vstoupit dovnitř.
"Tak dobrou noc." uklonil se černovlasý s nadějí, že už ho konečně nechá na pokoji, a on se bude moct v klidu převléct, odebrat domů a odpočinout si. Protože takové dva zápasy denně nejsou žádná sranda. Oikawa však stále nic neříkal, ani neodcházel, jenom tak stál ve dveřích šatny a šklebil se. Teď už umožnil Kageyamovi spatřit jeho nechutné oči a opravdu v něm v tu chvíli zatrnulo.
"Oikawo… mohl bys už jít?" opatrně nadhodil, ale úšklebek v jeho tváři se tím jen víc prohloubil.
"Kageyamo, Kageyamo… Člověk by ti přisuzoval více inteligence, když jsi údajně geniální dítě. Vážně sis myslel, že tě jen tak bez okolků nechám jít po tom všem, co jsi mi dnes udělal? Došlo ti vůbec, jak mě svým bezohledným počínáním shodil? Mohl sis to odpustit!"
Opět se mu zvýšil hlas.
"Já ti tím nechtěl ublížit! Jen jsem hájil zájmy svého týmu."
"My dva jsme byli ve stejném týmu. A je mi jasné, že ve skutečnosti sis mě přál porazit více než cokoliv."
"A ty snad ne?" zapochyboval Kageyama.
"Ano, chtěl jsem vyhrát a nepovedlo se mi to. Proto si to teď musím vykompenzovat nějak jinak!"
Překročil práh dělící šatnu a chodbu, a dveře zabouchl. Kageyama si neuvědomil, co přesně mu chce jeho senpai udělat, ale došlo mu, že to asi nebude nic příjemného. Škola byla prázdná, Oikawa zamkl dveře šatny a klíče schoval do kapsy. Všechno mu hrálo do karet.
Černovlasý pomalu couval.
"Nebudem to hrotit, jo? Příště nás třeba porazíte..."
"To je dost neuspokojivá nabídka, nic lepšího tě nenapadá?"
Na Kageyamovi šlo vidět, že se bojí. Bál se, co mu hnědovlasý udělá - tvářil se jako psychopat.
"Oikawa-senpai… Nemůžeme si to vyříkat v klidu?"
"Senpai? Ach, ani nevíš, jak roztomile vypadáš, když máš strach a říkáš mi senpai, aby sis zachránil krk. Neřekl jsi mi tak skoro nikdy. Všichni mladší mi říkali senpai, ale pro tebe jsem byl vždycky jen Oikawa..."
Nebezpečně se přibližoval. Černovlásek zvažoval možnosti, protože byl doslova zahnán do kouta. Druhý k němu přistoupil a objal ho, načež začal Kageyama z překvapení těkat očima. Únikový plán mu zbýval jediný - vzít Oikawovi klíče z kapsy.
"Pojďme dnes smazat naše staré hříchy..." šeptl mu Oikawa, s náznakem falešné láskyplnosti do ouška.
Pro tuhle chvíli se rozhodl hrát podle jeho pravidel. Obtočil mu své ruce kolem zad, a pomalu ho hladil, sjížděl níž. Jeho jediným cílem bylo dostat se ke svazku klíčů v zadní kapse.
Nechal nahrávače Seijou, i když s velkým sebezapřením, aby ho líbal, zatímco pomaličku a opatrně bral klíče od šatny. Volné kapsy sportovního dresu mu umožnilo je sebrat celkem nenápadně. Kageyama je pevně sevřel v ruce, a byl připravený jednat. Zašeptal: "Dneska se žádné hříchy mazat nebudou," načež druhého plnou silou kopl do rozkroku.
Hnědovlasý ho okamžitě pustil, a předklonil se bolestí. Nebyl schopen ani zařvat. Toho Kageyama samozřejmě využil, sprintem uběhl těch pár metrů ke dveřím, a začal hbitě zkoušet, který klíč do zámku patří. Měl jen chvíli, než se Oikawa plně vzpamatuje, ale vzhledem k počtu klíčů to bylo něco nemožného.
Nestihl to. Už se začal skoro radovat z úniku - Oikawa byl však bohužel při vědomí, že mu utíká kořist mnohem rychlejší. Vstal. Pomalu a těžce. Černovlasý vyzkoušel poslední klíč, a když ani ten do zámku nepatřil, svezl se na kachličkovanou podlahu v šatně. Z Oikawowých očí sršela čirá zlost. Zatímco druhý bojácně ležel v klubíčku na zemi, přiblížil se. Bez milosti ho chytil za paže a vytáhl na nohy.
"Chtěl jsem být hodný..." říkal, a opřel si ho zezadu na okenní parapet. "Věř, že jsem chtěl. Byl bych něžný a třeba by se ti to i líbilo. Jenže -" Kageyama zaskučel "... Přesvědčil jsi mě o tom, že si nic takového nezasloužíš. Vysvětlil jsem snad dost jasně, že proti mně nemáš šanci, ne? Očividně jsi to nepochopil. Teď zaplatíš za svou chybu, smažeš své hříchy a budem moct konečně začít znova. Udělal sis to horší, a věř, budeš ještě litovat toho, že jsi rovnou nespolupracoval."
Kageyama teď opravdu litoval. Hnědovlasý mu svíral ruce, nohy mu blokoval svými, byl zcela neschopný pohybu. Nemohl se bránit. Kdyby jen věděl, jak špatně jeho nesmyslný pokus dopadne, byl by si to rozmyslel.
Do kalhot se mu dobývala ruka. Rychle z něj strhla kus sportovního dresu. Podobně se Oikawa zachoval i ke svým kalhotám. Stáhl je - byl ze svého mladšího spolužáka nesmírně nadržený. Ten mezitím nešťastně skuhral, snažil se vymanit z jeho sevření. Samozřejmě marně. Ruce, odkrvené od pevného stisku, přidržované v natažené poloze nad hlavou, pomalu přestávaly odporovat. Kageyama si uvědomil, že ho jeho osud stejně nemine.
Oikawa nemínil riskovat další útěk, proto na nic nečekal. Nasměroval své vzrušení ke Kageyamovu vstupu, a bez jakéhokoliv varování prudce vnikl.
V Kageyamovi vybuchla vlna bolesti. Nebyl připravený, tohle nikdy nedělal. Zakřičel. Nehty si zarýval do dlaně.
Hnědovlasého docela překvapilo jak byl úzký. Ale nestaral se o to. Chtěl mu ublížit - a pokud chce někomu ublížit, nesmí přece brát ohledy na to, jak se cítí. Okamžitě začal přirážet, i když to zprvu vůbec nešlo. Kageyama křičel, z očí se mu hrnuly slané slzy a dopadaly na parapet. Prožíval neskutečnou bolest. Přírazy druhého byly rychlé, tvrdé a bezohledné. Cítil, jak ho to zevnitř rve.
Naštěstí pro černovlasého, netrvalo dlouho, než dosáhl Oikawa orgasmu. Horké sperma uvnitř něj nepředstavitelně pálilo.
Jen co ho starší pustil, a vystoupil z něj, okamžitě se svezl zpátky na zem v slzách, bolesti a ponížení. Nahrávač Seijou na nic nečekal. Beze slova si navlékl kalhoty, ďábelsky se zachechtal, a rychlým tempem z šatny odešel. Využil bezmoci druhého, zhasl světlo, zavřel dveře a nechal ho ležet na studené zemi v zuboženém stavu.

Kageyama nevěděl, jestli na chvíli usnul, nebo ztratil vědomí. Vlastně ani netušil, kolik času od té doby uplynulo. Ležel v loužičce spermatu a vlastní krve, v naprosté tmě. Tma byla i venku, a tak mohl jen usuzovat, že už je po půlnoci. Pokusil se pomalu vstát. Hýždě ho bolely a téměř nemohl chodit.
Tiše zaklel. Po hmatu hledal své kalhoty, a nakonec spíš pomalu postupoval podél zdi, ve snaze najít světlo. Když konečně bříškem prstu zavadil o vypínač, neměl skoro ani dost síly, aby ho stlačil. Kalhoty ležely asi metr od něj, ulepené, pravděpodobně se zbytky Oikawowa spermatu.
Nedařilo se mu do nich nasoukat. Jakýkoliv pohyb pro něj byl bolestivý. Cítil velkou únavu, chtěl se však první dostat domů. Svíravý pocit v žaludku mu také naznačoval, že má hlad.
S potížemi se dooblékal, a tichou chodbou se vydal směrem k východu. Aspoň tedy doufal, že jde dobře. Byla taková tma, až si neviděl ani na špičku nosu.
Bloudil. Ztratil pojem o čase, a tak si nedokázal spočítat, jak dlouho asi prolézal chodby budovy.
Nakonec se přeci jen dostal ven. Po takové době v šeru ho pouliční lampy oslepily. Domů to neměl nijak daleko, i tak se však ploužil ulicemi hrozně dlouho. Každý krok ho bolel. Palčivý pocit ho probodával zevnitř. Nevnímal okolní ruch, v úplné apatii se dovlekl domů, kde následně v botách ulehl do postele a okamžitě usnul.

Když se probudil, bylo slunce již vysoko. Podle budíku se blížila dvanáctá hodina. Tělo ho bolelo stále, i když už ne tak hrozně jako předešlý den. Nicméně psychicky na tom byl ještě hůř. Vstal z postele, a dal si načas. Najedl se, napil, znova si lehl... Odporná deprese neustupovala. Připadal si tak... Bezmocně... Tak nečistě... Bylo mu jedno, že se po něm shání všichni jeho spoluhráči. Za chvíli začínal zápas mezi Shiratorizawou a Karasuno. Hinata nevěděl, co dělat, když je jeho tak důležitý spoluhráč pryč. Nešlo se mu dovolat, nereagoval na zprávy...
Na zápas se samozřejmě nedostavil. Bezcílně bloumal celé hodiny po bytě, přetrvávající bolest mu všechno připomínala. Chtěl myslet na něco jiného, ale jeho mozek byl tak otupělý, že to nedokázal. Stále se mu znova a znova promítala ta bolest, když do něj bezohledně pronikal, zakrvácený dres, bezmoc, strach, utrpení... Šlo to jako zaseknutá nahrávka pořád dokola, bylo to k zbláznění. Kageyama si vlezl pod peřinu, schoulil se do malého klubíčka, zacpal si uši a křičel. Křičel - snažil se překřičet zlé myšlenky. Nic nepomohlo. Byl úplně na dně.

Shiratorizawa zápas vyhrála. Bez nahrávače neměli šanci. Všichni z týmu byli zdrcení. Taky je rozhodilo, že se Kageyama prostě nedostavil. Nemohli se mu dovolat, úplně je ignoroval. Začínali se bát, že se mu snad něco stalo.
Kageyama byl chvíli tak vydeptaný, že několik dní nepřišel ani do školy, ani na trénink. Nevycházel vlastně vůbec z domu, jen se sám utápěl v temném pokoji. Když se dostal z nejhoršího, rozhodl se zkusit aspoň trénink.
Bylo odpoledne. Venku svítilo slunce. Pro Kageyamu bylo v tu chvíli oslepující. Zároveň ho však naplnilo energií. Připadal si slabý. Čtyři dny prakticky nic nejedl, nepil, nespal, ani se nehýbal. Jen tak zoufale ležel v posteli, když to bylo nejnutnější, tak vstal, nebo na hodinu, dvě usnul. Většinou se pak vzbudil křikem kvůli nějaké noční můře, která ho během spánku přepadla.
Šel pomalu, rozvážně. K tělocvičně, kde trénovali, se dostal za dvojnásobek času co obvykle. Přesto však všechny k smrti vyděsil.
Nikdo už nedoufal v to, že se Kageyama objeví. A najednou ho tu měli. Sice trochu bledšího a zasmušilejšího než obvykle, ale vypadal v pořádku. Hleděli na něj beze slova.
Jako první vystartoval Hinata.
"Kageyama-kuuuun!"
"Hinata-kun!" pozdravil. Neusmál se, ale jeho extrémní zasmušilost se dostala zpět na běžnou zasmušilost. "Kde jsi sakra byl?!"
"Nemohl jsem přijít... Z osobních důvodů. Mrzí mě, že jste kvůli mně prohráli zápas."
"Nikdo kvůli tobě neprohrál, ty blbče!" vřísknul zrzek. Ostatní z týmu se začali smát. Tohle jim chybělo. Jako by se vše během vteřiny vrátilo do normálu. I Kageyama se cítil líp.
Tělo ho stále bolelo, proto při tréninku nepodal příliš dobrý výkon.
Hinata mu za to samozřejmě vynadal, zbytek se ho snažil podpořit. Cítil, jak život nabíhá do starých kolejí. Příští týden mu už bylo lépe, bolest ho přešla, a on začal zase hrát dobře. Na špatné věci nemyslel. Spoluhráči ho dokázali dokonale rozptýlit... Všechno začínalo být jako dřív.

Mezitím v Seijou nebylo tak veselo. Trénink byl tvrdý, to však šlo úplně mimo Oikawu. V tělocvičně se od té doby, co chudáka Kageyamu znásilnil, neukázal. Nahrávač Karasuno se pomalu, ale jistě dával dohromady, s nahrávačem Seijou to šlo neskutečně z kopce. Zlost, kterou dřív měl, a toužil si ji za každou cenu vybít na nevinném, z něj rychle vyprchala. Bylo mu teď Kageyamy strašně líto. Tak moc mu ublížil... Tak moc, někomu koho měl rád, pokud rovnou ne víc... Tak moc někomu, kdo za nic nemohl.
Oikawa nebyl v jádru zlý. Jen nezvládl porážku, vypjatou situaci, a chtěl si dokázat, že na to má, že je silnější. Chtěl ho za každou cenu porazit.
Na chvíli si opravdu připadal spokojeně. Jen co se mu však v hlavě všechno uleželo, na celou věc se podíval s odstupem... Nechápal, jak mohl provést něco takového, dělalo se mu ze sebe špatně. Stále vzpomínal, jak to pro Kageyamu muselo být hrozné. Jen bezmocně ležel, nechal ho tam krvácejícího na zemi... Mělo to být jinak.
Oikawa si za necelé dva týdny uvědomil, spoustu věcí. Třeba, že se zachoval tak odporně, jako ještě nikdy, že ublížil někomu, koho má vlastně rád, a udělal to zcela bezdůvodně, a že doteď nevěděl, co s Kageyamou je. Zvládl to? Neleží teď třeba v nemocnici? Neublížil si sám, protože nevěděl jak dál? Co když teď bude mít kvůli němu trauma?
Bylo tolik možností, a on potřeboval vědět, jak na tom je.
Nejvíc Oikawu děsilo vědomí, že ke Kageyamovi nejspíš něco cítí. Přemýšlel nad tím už dřív - a pak se stalo tohle. Doteď nebyl schopen identifikovat, zda se jedná o lásku, nebo ho má jen rád. Na tom ale nezáleželo. Zachoval se hnusně k někomu, koho má vlastně rád, protože se naštval. Navždy si to tím pokazil - teď už na něj Kageyama ani nepromluví. Proč by taky měl? Bude ho nenávidět.
Hladový pocit viny se dostával hlouběji, provrtával ho jako když červ provrtává tělo mrtvoly. Bál se, že pokud s tím rychle nic neudělá, rozstřelí se mu hlava.

Kageyama byl asi podobně zmaten. Jen co překonal depresivní dny, kdy mu bylo jako na umření, začal se zase chovat normálně. Žít normální život. Nepřipadal si traumatizovaný, smutný, anebo vyděšený. Dokonce si i četl nějaké články o znásilnění. Všude psali o dlouhodobých, nebo i celoživotních traumatech, ale on na to po dvou týdnech skoro zapomněl.
Najednou by si skoro přál být v depresích, aby si připadal alespoň trochu normální.
Tvrdě teď trénoval, a byl lepší než kdy předtím. Nikdo z jeho týmu nevěděl, co se tehdy stalo, že nepřišel na zápas a pár dnů o něm nikdo nevěděl. Nerozebírali to. A Kageyama měl čím dál tím větší pocit, že s fyzickou bolestí, která ho pronásledovala asi pět dní po znásilnění, odezněla i ta psychická.

Zato Oikawa na tom byl zle. Byli s Kageyamou úplný opak toho, co bývá při znásilnění obvyklé. Většinou bývá oběť v depresích a násilník se cítí dobře - tady byl násilník v depresích a oběť byla v pořádku.
Šestnáctý den po oné nešťastné události Oikawa nevydržel. Musel Kageyamu vidět. Netušil, kde bydlí, věděl jen o místě tréninku. Mohl pouze odhadovat, jestli budou stále tam, když se celý rozklepaný plahočil k vyšší střední Karasuno. Každým krokem si připadal hloupěji - ani nevěděl, co řekne, až Kageyamu uvidí. A i kdyby si nakrásno naplánoval celý scénář, bylo mu jasné, že jakmile Kageyamu spatří, všechno zapomene a promění se v koktajícího idiota. S tím rizikem počítal.
K tělocvičně se dostal během pěti minut, dalších pět minut stál před dveřmi, poslouchal odrazy balónu uvnitř tělocvičny, ruku položenou na dveřích, bledý jako stěna. Na čele se mu třpytily kapičky potu, bylo mu zle od žaludku. Co když tam Kageyama ani nebude? Jak to vysvětlí?
Jeho ruka se pohnula sama od sebe. Tři rázná zaklepání, nebylo cesty zpět. V tělocvičně se rozlehlo: "Hej, stop!" a "Někdo asi klepal!"
Pak uslyšel vysoký hlas, pravděpodobně Hinatův. "Kageyamo, mazej tam!"
Hnědovlasý ztuhl. Byl tam. Slyšel jeho otrávené zamručení, a lehké kroky dopadající na zem. Když věděl, že je v pořádku, chtěl se otočit a utéct pryč. Byl na tréninku, nejspíš zdravý…
Už se nestihl otočit. Těžké, kovové dveře se rozlétly, a oba ztuhli. Kageyama překvapením, Oikawa zděšením. Mlčeli. Všechny hlavy se otočily jejich směrem. Také byli překvapeni, ale zdaleka ne tolik, jako ti dva.
Stále nepromluvili. Oikawowi vhrkly slzy do očí.
"Kageyama-kun, panebože, je mi to tak hrozně líto!" zakřičel, uklonil se a nechal slzy volně stékat. Druhý na něj jen hleděl, jakoby snad nemohl uvěřit, že to před ním je zničený Oikawa, který se mu z celého srdce omlouvá.
Ani nevěděl, kvůli čemu přišel ten moment, když ho objal a pomalu spojil své rty se rty hnědovlasého. Oikawa však pochopil, že teprve teď byly smazány všechny hříchy, a oni mohli konečně začít znova…






Napsáno pro Sumiyu :) Snad to alespoň trochu splnilo tvá očekávání a povídka se líbila… Názory a komentáře potěší :33.
Připomínám, že povídky na přání stále beru, vše co musíte udělat najdete *nečekaně* v rubrice: "Povídky na přání"




*Su-chan*
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sumiya Sumiya | E-mail | Web | 25. října 2015 v 10:34 | Reagovat

Kyaaa~~~! To bylo tak kawaii~~!! Tohle budu rozdejchávat ještě hodně dlouho ~~
Skvělé~ křičela jsem na celý dům radostí, když jsem uviděla, že je to tady. Ten den, kdy si to konečně můžu přečíst! Mocinky děkuju~~! ^^

2 Renyu Renyu | E-mail | Web | 25. října 2015 v 10:58 | Reagovat

Aw *////*

3 Suteki Suteki | 25. října 2015 v 15:44 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda že povídka potěšila, už přemýšlím, co vymyslím tobě >:33. Děkuju! ^^

4 Sumiya Sumiya | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 23:58 | Reagovat

Když si to tak čtu znovu... Abych pravdu řekla, přečetla bych si klidně pokračovaní, kdyby bylo ^^

5 Aney-chan Aney-chan | 5. listopadu 2015 v 21:12 | Reagovat

[4]: možná bych něco mohla sesmolit :D Kdyžtak pokud máš nějaké speciální požadavky, tak do mailu, a kdybys to chtěla nechat úplně na mně... Tak co mi zbyde, budu muset zapřemýšlet xD

6 Kishu Kishu | E-mail | Web | 2. prosince 2015 v 17:56 | Reagovat

Wow, jedna z nejlepších povídek co jsem kdy četla! (A že jsem se jich načetla:) fakt úžasné <3 určitě nějaké pokračování! :D

7 Kishu Kishu | E-mail | Web | 2. prosince 2015 v 18:55 | Reagovat

A kdyby teda ten druhý díl byl, můžu požádat o reakce ostatních na jejich vzah? Strašně me zajímá, jak budou reagovat <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

DESIGN BY ADÍS

~ myworldsfan.blog.cz